Příspěvek, koncipovaný spíše jako úvodní vstup do panelové sekce, se pokusí o stručnou autoreflexi role osvícenství (a osvícenského – tereziánského či josefínského – státu) v české historiografii 20. století a zčásti i v obecnějším historickém (po)vědomí u nás. Na příkladech vybraných autorů a prací budou prezentovány ústřední interpretační tendence a "místo" osvícenství v rámci českých národních dějin. Neustálé zpřítomňování 18. století nám i po dvou staletích stále trochu brání vrátit je tam, kam patří: do 18. století. Osvícenství se tak do značné míry stalo obětí vlastních ideálů i mýtů pokroku, racionalizace, dějinného optimismu, které si „moderní“ doba přivlastnila. A to ať už ve smyslu pozitivním, nebo negativním, ať už „u nás“ a ve své národní či později „marxistické“ variantě, nebo jinde v konceptu liberálním. Obětí iluze blízkosti, kterou v nás probouzí. Odstup nám ztěžuje právě to, že nám osvícenství svými koncepty připadá blízké, že se nám jeví zkrátka jako „archeologie naší vlastní modernity“.