Právní postavení Židů uprostřed křesťanské středoevropské středověké a raně novověké společnosti se formovalo a proměňovalo od chvíle, kdy stoupenci obou náboženství žili trvale vedle sebe, od chvíle, kdy se Židé ve zdejším prostoru začali trvale usazovat. Právě toto téma se také stalo jedním z prvních výzkumných bodů historického či právně historického studia starších židovských dějin. Předmětem výzkumu se stávaly zejména normativní prameny pocházející z panovnického, stejně jako z církevního prostředí. Pro výzkum mladších dějin pak logicky derivované normy šlechtické i městské. Publikované studie přitom vycházely z relativně úzké skupiny historiků a právních historiků převážně soustředěných kolem profesora pražské německé Karlovy univerzity Samuela Steinherze a jím iniciované Společnosti pro dějiny Židů v Československu. Jejich práce často vznikaly jako vedlejší badatelská činnost, nebo se k ní autoři obraceli i s ohledem na jejich původ. Vedle už zmíněného S. Steineherze je nutno zmínit alespoň Bertholda Bretholze, Guido Kische či Bohumila Bondy. V obecné rovině byly výzkumy právního postavení Židů přerušeny válečnými událostmi 20. století a po r. 1945, resp. 1948 nebylo v tomto tématu v podstatě pokračováno. Teprve v současnosti byly zahájeny nové výzkumy soustředěné jednak na některé nedokončené výzkumy, jedna na některá klišé, která se vztahují zejména k postavení Židů v českých zemích v době vlády panovníků Lucemburské dynastie. Cílem příspěvku je načrtnout proměnu badatelského diskursu i stav současného bádání.