Po komunistickém převratu v únoru 1948 emigrovaly desítky tisíc lidí. Po úspěšném přechodu hranic museli strávit první týdny a měsíce na Západě v uprchlických táborech v Německu, Rakousku a Itálii. Táborový život byl unikátním mikrosvětem, kde nebyla nouze o kriminalitu a národnostní napětí, zároveň zde vyrostly školy a kostely, fungovaly spolky, vycházely tiskoviny. Příspěvek přiblíží největší a nejvýznamnější tábory (Valka, Ludwigsburg, Murnau, Bagnoli atd) a různé aspekty života v nich, včetně působení humanitárních organizací i nepřátelské komunistické propagandy z domova. Zároveň se obecněji zmíní o situaci uprchlíků na konci 40. let a možnostech vystěhování se z Evropy za pomoci Mezinárodní organizace pro uprchlíky (International Refugee Organization – IRO). Podrobněji se zastaví u Austrálie, která v té době ukazovala pravděpodobně nejotevřenější přistěhovaleckou politiku, zmíní všechny výhody a nevýhody cesty k protinožcům. Na závěr představí aktuální stav bádání a možnosti dalšího výzkumu v domácích a zahraničních archivech a doporučení začínajícím badatelům v tomto oboru.