Na pražské artistické fakultě mezi lety 1367–1377 byl pedagogicky aktivní věhlasný mistr Jenek Václavův z Prahy. Jenek vedl kurzy k Aristotelovým přírodovědným a politickým knihám. Z jeho přednášek se do dnešní doby dochovaly rukopisné záznamy v podobě latinských rozsáhlých komentářů ke spisům O duši, O nebi, O vzniku a zániku a Politika (dochované ve dvou kodexech: MS Praha, NK, VIII G 30; Mnichov, BSB, Clm 18404). Současná historiografie postupně rozkrývá význam těchto výkladů, které představují doposud nejstarší filozofické pojednání od nějakého českého mistra. Mohou být tak právem označeny za počátek bohemikálních aristotelik. Ve svém příspěvku se zaměřím na Jenkův výklad O duši datovaný k roku 1375, který pojednává o (Aristotelovu) principu všech živých tvorů – duši. V prvním kroku představím hlavní doktrinální pozice pražského mistra a ve druhém se zaměřím na metodologická východiska jeho výkladu. Zvláštní pozornost budu věnovat charakterizaci Jenkova výkladu jako dokladu sociální praxe prvních dekád Univerzity Karlovy. Výklad pražského mistra totiž představuje v první řadě studijní příručku a představuje významný exemplář pedagogické praxe pražského studium generale.