„Armáda pochoduje na svém žaludku,“ prohlásil údajně Napoleon Bonaparte. Armáda ovšem pochoduje ve vojenské obuvi. Vztah armády k výrobě a spotřebě obuvi byl formován staletími a dosud žije v různých kulturních narativech. Armáda byla již v novověku jedním z prvních, ne-li prvním masovým odběratelem obuvi. Její dlouhodobé a objemné zakázky vojenské obuvi stály v západní a střední Evropě za vznikem celých výrobních regionů orientovaných na produkci vojenské obuvi. Byla to právě armáda, jejíž profesionalizace, modernizace a rostoucí nároky na standardizaci vojenské obuvi zapříčinily za první světové války přepsání mapy obuvnické výroby v celých českých zemích. Nebýt armády a válečné militarizace produkce obuvi, nestaly by se meziválečné české země jedním z nejvýznamnějších světových exportérů obuvi. Příspěvek je věnován roli a významu armády v procesu zformování celých obuvnických regionů, a především opožděné industrializace všudypřítomného obuvnictví v Předlitavsku. Akcentovány jsou rovněž otázky spjaté s proměnami hodnoty a kulturních obsahů obuvi ve vojenské každodennosti.