Je zažitou tradicí české historické medievistiky přistupovat k národním dějinám, a to přes aktuální postmoderní výzvy, jako k centrálnímu, možno říci až paradigmatickému předmětu bádání, a teprve prostřednictvím takto formulovaných faktů je poměřovat s evropskou latinskou civilizací. Důsledkem je důraz na synchronní komparaci, která sice může přinášet zajímavé výsledky, mnohdy však kvůli časově nerovnoměrnému vývoji i zkreslení a deformace. Církevní tematika tu může pomoci lépe identifikovat problémy, pro něž by byla vhodnější diachronní komparace, která by lépe vyhovovala tam, kde specifičnost středoevropského či českého vývoje vykazuje jen zdánlivou singularitu a je spíše důsledkem časového posunu. Komparativní církevní dějiny tu mohou sehrát roli důležitého identifikátoru metodologické povahy. Příspěvek by se z tohoto důvodu zaměřil v obecné metodické rovině k tématům, jejichž badatelská analýza by v této perspektivě byla potenciálně produktivní: vztah světské a duchovní moci při utváření „státu“ (regna), církev a volby/nástupy panovníků, problematika investování a její proměny, církevní vlastnictví a panovnická moc.