Kontrafaktuální dějiny se nacházejí v paradoxní situaci. Na jedné straně tvoří velmi populární téma mnoha knih, filmů či počítačových her, na straně druhé jsou pak terčem kritiky, ostychu nebo nezájmu ze strany odborné historiografické obce, a to dlouhodobě a systematicky. Hlavním důvodem tohoto odporu je metodologický deficit založený na nemožnosti empirické verifikace kontrafaktuálních výroků. Zahraniční literatura má nicméně v těchto otázkách již dlouholetou tradici sahající na poli logiky, politologie, sociologie či psychologie až do předválečného období. V českém prostředí však zůstává (s výjimkou logiky) dosti stranou. Kontrafaktuální myšlení přitom skýtá jeden velmi neprobádaný směr, a to je jeho využití ve výuce dějepisu. Existuje několik dílčích zahraničních studií (Scott Roberts, Joakim Wendell) pokoušejících se o takovouto implementaci, ovšem ty přinášejí stále velké množství neznámých a otázek. Ukazují ale potenciál kontrafaktuálních témat při rozvoji některých konkrétních prvků historického myšlení – v otázkách hledání příčin a následků a v etických soudech. Cílem příspěvku je shrnout povahu a význam kontrafaktuálního myšlení o dějinách ve vztahu k jejich využití ve výuce dějepisu, zejména pak s ohledem na rozvoj moderních didaktických konceptů. Vedle reflexe základních teoretických otázek a problémů bude nabídnut i konkrétní příklad z dějepisné praxe (téma roku 1938 v Československu).