Příspěvek je orientován k několika metodologickým okruhům problémů, s nimiž jsme se setkali při výzkumu československého poststalinismu. První z těchto okruhů se týkal otázky jednoty myšlení daného období; jedná se tedy o synchronní řez. Často se setkáváme s přístupem, který preferuje jeden myšlenkový směr/teorii/koncept, jenž mu slouží jako znak, pod nějž shrnuje myšlenkovou charakteristiku dané doby (v našem případě poststalinského myšlení jde zvl. o marxistický humanismus jako směr, praxi jako pojem). Problém zde samozřejmě spočívá v tom, že případná „paradigmatická“ mnohost je zde násilně subsumována pod znak-pojem, který tuto mnohost nemusí ani zdaleka vystihovat. Proto jsme se (samozřejmě s pomocí různých slavných jmen) pokusili o vytvoření vlastního konceptu, jenž by tuto mnohost zachovával, ale zároveň by dokázal udržet jednotu myšlení dané éry. Druhým problémem byla „důvěra“, kterou jsme (ne)mohli vložit do vyjádření samotných pramenů, což se týkalo zvláště dobové kritiky stalinismu. Povrchní důvěra v ně by vyústila v hodnocení stalinismu jako zkostnatělého, neinvenčního, uzavřeného myšlenkového klimatu, proti němuž byl kladen dynamický, otevřený a invenční poststalinismus, což ovšem opět neodpovídá skutečnosti. Úkol tedy spočíval ve střízlivém přístupu k podobným hodnotícím soudům účastníků. Šlo nám o zachycení novosti jejich přístupu a zároveň o odmítnutí hodnotících dichotomií (uzavřené/otevřené, fixní/dynamické) vnucované aktéry. Současně chceme diskutovat, nakolik je možné dobové myšlení zpětně podrobit kritickému hodnocení, nakolik je na minulé možno přikládat kritické analytické šablony současného. Věříme, že tyto otázky jsou do jisté míry společné intelektuálním dějinám 20. století, potažmo intelektuálním dějinám vůbec.