V 50. a 60. letech 20. století se v rámci „západní“, především americké antropologie výrazným a dominantním způsobem rozvinuly teoretické koncepty kulturní ekologie a kulturního materialismu, souhrnně někdy označované za ranou ekologickou či environmentální antropologii. V nepokryté návaznosti na marxistická východiska formulovali osobnosti typu Marvina Harrise, Richarda Lee nebo Juliana H. Stewarda teze o kultuře jako adaptačním systému, jehož strukturu, funkci a vývoj lze vysvětlit pouze na základě analýzy okolního (přírodního) prostředí. Není samozřejmě náhodou, že ke vzestupu kulturní ekologie a materialismu došlo v čase zrodu moderního environmentalismu. Ve stejné době, byť z úplně jiných důvodů, nastalo krátkodeché oživení teoretických debat uvnitř českého, resp. československého národopisu (etnografie), které byly doprovázeny snahou o hledání „nových“ interpretačních rámců pro „stará“ témata. V příspěvku bude nastíněno, jakým způsobem se jeden z čelných představitelů naší tehdejší etnografie, Jaroslav Kramařík (1923–1974), inspiroval u amerických antropologů a jak dokázal některé jejich teze – aniž by je byť jedinkrát explicitně citoval – aplikovat na klasickou národopisnou tematiku vývoje zemědělství na Šumavě.