Období první republiky bylo spojeno s rozmachem vědy, vzdělání, s vytvářením nových projektů i hledáním národní identity. Právě do této doby spadá návrh amerického antropologa českého původu Aleše Hrdličky na založení „Muzea člověka“. Toto muzeum, mělo vzniknout pod záštitou prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka a Karlovy univerzity. Realizace projektu začala na konci 20. let 20. století a již od samého začátku ji provázela řada komplikací, které výrazně zpomalily přípravné práce. Muzeum se nakonec podařilo otevřít veřejnosti v roce 1937 v provizorních prostorách antropologického ústavu, a vlivem řady okolností nikdy nedošlo k dotažení projektu podle původního návrhu. V současné době jsou tyto sbírky „Muzea člověka“ součástí přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy pod názvem Hrdličkovo muzeum člověka. Příspěvek představí úskalí realizace tohoto muzea i problematické pokračování po skončení druhé světové války a změně paradigmatu fyzické antropologie. Otevře také otázku, jak vystavovat historické sbírky v kontextu současné vědy a poznání. Zda korigovat historické pojetí a modernizovat sbírku, nebo zachovat původní historický koncept. Je vůbec možné oba přístupy spojit dohromady, a za jakých podmínek ?