V roce 1964 stanovil tehdejší rakouský ministr vnitra Franz Olah ve zvláštní zprávě pro rakouský parlament počet osob bez rakouského občanství pobývajících v zemi po druhé světové válce na 1,650 milionu. Z toho šlo asi o 600 000 nuceně nasazených civilistů, 300 000 válečných zajatců a 200 000 bývalých vězňů nacionálně socialistických koncentračních táborů. To odpovídalo více než 25 % obyvatelstva na tehdejším rakouském území. Tento údaj zahrnoval ale také německy mluvící uprchlíky a vyhnance. Spojenci, jejichž svrchovaná práva v Rakousku zastupovala Spojenecká kontrolní rada, tyto osoby do skupiny tzv. Displaced Persons nezařadila a nebyly ani zahrnuty do pomoci mezinárodních organizací UNRRA, později IRO. Patří sem osoby postižené nacionálněsocialistickými přesídlovacími programy (např. německy hovořící jihotyrolští „optanti“), německy hovořící uprchlíci z východní Evropy prchající během války před postupem sovětské fronty nebo spojeneckými nálety, a přibližně 400 000 vyhnaných nebo nuceně vysídlených Němců, z toho šlo asi o 160 000 osob z Československa. Naopak nezahrnuje přibližně 300 000 tzv. říšských Němců, kteří přišli do Rakouska během nacistické okupace v letech 1938–1945. Všichni zásadní aktéři (Spojenci, rakouští politici a UNHRA) předpokládali, že „všechny“ zasažené osoby, včetně těch, které byly vyhoštěny z ČSR, budou rychle repatriovány do zemí „svého původu“. Jak řešit ovšem situaci těch, kteří se nemohli nebo nechtěli vrátit? Můj příspěvek je věnován právě těmto otázkám: příchodu, odsunu nebo setrvání.