Ačkoliv dnes vnímáme republiku jako synonymum pro demokratický stát, v raně novověkém politickém myšlení tomu tak ještě nebylo. V našem příspěvku se zaměříme na otázku, jakou roli hrály kategorie "republiky" a "demokracie" v přirozenoprávních teoriích 18. století, které líčily stát jako instituci vzniklou ze dvojí společenské smlouvy. Zaměříme se na dílo Christiana Wolffa, jenž byl nejsystematičtějším myslitelem evropského osvícenství. Svou přirozenoprávní teorii vyjádřil zejména v latinsky psané práci Jus naturae 1740–1748. Příspěvek vychází z mého článku Universal Human Rights and Social Compact in Christian Wolff. Jahrbuch der österreichischen Gesellschaft zur Erforschung des 18. Jahhrunderts 2016, 31, s. 123–146. V díle mladšího současníka J.-J. Rousseaua byla sice "demokracie" zavržena jako typ "vlády", jelikož je vhodná pro Bohy, ne pro lidi, ale to, co navrhl, odpovídalo tehdejšímu pojetí republiky. Ani po Rousseauovi nebylo určujícím rysem "Republiky" žádné demokratické zřízení, ani účast občanů na vládě. Nezměnilo se to ani v době americké revoluce, která sice založila republiku, ale její zakladatelé nikdy netvrdili, že to je zároveň demokracie. Teprve v první polovině 19. století konstatovali američtí politici, že "republic degenerated into a democracy".