Povstání moravského markraběte Přemysla Otakara proti svému otci Václavu I. v letech 1248–1249 ukončuje poměrně rigidní dynamiku v okolí krále během 30. a 40. let 13. století. Cílem příspěvku je popsat vývoj vedoucí k povstání, proměny sociálních vztahů během konfliktu a především po něm, s přihlédnutím k nepříliš úspěšným snahám české historiografie jmenovitě definovat personální složení obou znesvářených stran. Pro nedostatek klasických sociálních vazeb v pramenech 13. století k výpočtům byla využita metoda spoluvýskytu v listinách. Jedním z nečekaných výsledků analýzy je rychlé usmíření krále a jeho syna, o čemž svědčí Otakarova vysoká centrální pozice i bezprostředně v letech po válce, která se spojuje s poměrně omezenou výměnou držitelů úřadů přímo zapojených do konfliktu a příchodem značného počtu nových šlechticů, možná do značné míry synů přívrženců některého z králů. Lze také pozorovat asortativitu rostoucí před povstáním a měnící se na náhodnou po povstání, pokles počtu stabilních hran a podobnosti subgrafů mezi ročními sítěmi. Vidíme také regionální úřady (purkrabí), jejichž centralita v tomto období stoupá nad dvorskými a zemskými úřady.