Vojenská každodennost v dlouhém 19. století nabízí různorodé zdroje a způsoby zpracování. Poměrně podrobně jsou již zpracovány podmínky života příslušníků důstojnického sboru, a to díky většímu množství lépe zachovaných pramenů úřední i osobní povahy. Korespondence v osobních fondech, paměti, archivy vojenských institucí a podrobné služební záznamy ve vídeňském Kriegsarchivu, případně v dalších archivech, nabízejí zdroje, s nimiž se dá dobře pracovat. Pro druhou polovinu století to ukázal např. István Deák (Beyond Nationalism. A Social History of the Habsburg Officer Corps 1848–1918, New York – Oxford, Oxford University Press 1990; vyšlo též německy pod názvem Der k. u. k. Offizier, Wien, Böhlau 1991). Naproti tomu prostí vojáci po sobě většinou nezanechali mnoho písemných pramenů, což se dá přičíst mimo jiné nižší míře vzdělanosti. Vzpomínek je zde málo (např. Ladislav Prokop, Zápisky, Hradec Králové, Kruh 1981 o účasti ve válce roku 1866). Čerpat lze ze služebních záznamů, obvykle velmi stručných, vzácně z korespondence (př. Ferdinand Čenský), vzpomínek důstojníků, kde jsou zmínky o podřízených (př. Jan Jeník z Bratřic) či z nevydaných rukopisů (Emanuel Salomon z Friedbergu). Vzpomínky na vojenskou službu zaznamenala i řada osobností známých z jiných oborů (Josef Holeček, J. S. Machar, Josef Šusta ad.). Zvláštní zdroj představují vzpomínky beletrizované (Ignát Hořica aj.) či běžná beletrie (Božena Němcová, J. Š. Baar. K. Klostermann aj.), u níž je nutný obezřetný přístup. Poznatky lze doplnit z tisku vojenského i běžného.