V roce 1955 informovaly nejen Lékařské listy o životním jubileu MUDr. Miloše Sováka, čelného představitele tehdejší československé defektologie. V oznámení tehdy mimo jiné stálo, že jeho práce vychází z hluboké znalosti učení I. P. Pavlova, ale zároveň ústí v původní koncepci defektologie. Může se tak zdát, že dobová defektologie byla produktem sovětizace domácí vědy. Pozorné čtení Sovákovy teorie však posouzení jejího původu komplikuje. V příspěvku nejprve popíšu okolnosti a podobu (nesamozřejmého) transferu Pavlovova učení do Československa na počátku 50. let potvrzující, že defektologie k němu se hlásící na první pohled splnila „požadavek doby“. Následně představím Sovákovu koncepci explicitně reprodukující pavlovovské přesvědčení o jednotě organismu s jeho prostředím a v důsledku redefinující normalitu defektních lidí – (ne)normálními je nečiní smyslové či orgánové postižení, nýbrž (ne)zapojení do společnosti včetně pracovního procesu. Poté ukážu, že téma cirkulace vědění se v případě konstituce sovákovské defektologie nevyčerpává transferem ze Sovětského svazu. Význam jednoty organismu s prostředím totiž Sovák avizuje přinejmenším v roce 1943. Ve stejném roce, kdy ve Francii obhájil Georges Canguilhem disertaci o „normálním“ a „patologickém“, přičemž Sovákova defektologie je Canguilhemově koncepci normality víc než podobná. Přímou souvislost mezi nimi však prokázat nelze. V návaznosti na napsané si příspěvek klade dva cíle: 1. Představit okolnosti a prostředky transferu pavlovovského vědění ze Sovětského svazu v počátcích 50. let, přičemž „sovětskost“ přicházejícího vědění nediskvalifikuje povahu jeho československé reprodukce (progresivní povaha Sovákovy teorie). 2. Upozornit, že transfer sovětského vědění může současně utvářet prostor pro reartikulaci dřívějšího vědění, rovněž čerpajícího ze zahraničních myšlenkových vlivů.