Prostituce byla jeden z těch fenoménů, o kterých se komunisté jistě domnívali, že se jim podaří je překonat. V obchodování se sexem viděli především výraz kapitalistické třídní nadvlády. V souladu se staršími socialistickými teoretiky, jako byl August Bebel, však chápali prostituci také jako důsledek nerovnováhy moci mezi pohlavími. Ve svém příspěvku se zabývám otázkou, jak se kritika „buržoazních“ genderových vztahů odrážela v soudních případech, v nichž byla souzena prostituce. Moje studie vychází ze soudních spisů z Bratislavy a Prahy z 50. let 20. století. V této utopické fázi budování socialismu byla policejní praxe a judikatura nevypočitatelná: pro mnoho žen stačilo podezření z prostituce, aby byly poslány do pracovního tábora. Jiné byly souzené za porušování "socialistické morálky" a v některých procesech nejen ony, ale i jejich klienti. Pro období od roku 1957, kdy vstoupil v platnost „zákon o příživnictví“ (§188 tr. z.) a prostituce se stala především trestným činem proti pracovní povinnosti, již takové případy nelze nalézt. Ptám se tedy, jaký gender-bias byl vepsán do „socialistické morálky“, která se zde posuzovala. Jinými slovy: Jaké (sexuální) morální požadavky byly v 50. letech kladeny na ženy a jaké na muže? Co bylo na tomto pozadí považováno za nepřijatelné pro ženy a co pro muže? A jak lze vysvětlit, že po roce 1956 už nebylo v očích soudců skandální koupit si sex od ženy? Došlo k tání pouze pro muže?