Referát je zaměřen na uprchlíky z Ruska po občanská válce (1920–1922) a jejich osobní perspektivu traumatizující životní události. Ruští uprchlíci v určitých ohledech splňovali definiční kritéria Displaced Persons, ačkoli samotný pojem se váže primárně k roku 1945 a pozdějšímu období. Ruští běženci byli s mezinárodní pomocí evakuováni z prostoru Černého moře (Krym, kavkazské pobřeží) a na přechodnou dobu internováni v uprchlických táborech v Istanbulu a okolí. Následně se otázka ruských běženců stala tématem mezinárodních jednání a při Společnosti národů byl zřízen úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky. Výsledkem jeho práce byla částečná repatriace uprchlíků zpět do Sovětského Ruska, přesun uprchlíků do dalších zemí a vytvoření tzv. Nansenova pasu jako osobního identifikačního dokumentu. Pro řadu uprchlíků se právě pobyt v táborech stal důležitou traumatizující zkušeností, která v kombinaci s traumatem ztráty vlasti formovala jejich pohled na minulost i budoucnost. Státy a vlády zodpovědné za řízení uprchlických táborů se často stávaly terčem kritiky za přístup k uprchlíkům. Rusové též pociťovali silnou deziluzi z "nezájmu" Evropy. Jádrem referátu je analýza osobních prožitků běženců na základě pramenů osobní povahy (nepublikovaných i vydaných). Pohled "zdola" umožňuje rozšířit naše vnímání problému válečných uprchlíků historicko-antropologickým směrem a vhodným způsobem doplnit úřední a technickou rovinu problému (přístup vlád i nevládních organizací, systém řízení uprchlických táborů apod.).