Dějiny Židů v 19. a 20. století byly často vykládány prizmatem dokumentů státní či lokální administrativy. Židé jsou v takových publikacích často více objektem než aktéry a je na ně nahlíženo jako na víceméně jednolitou komunitu. V posledních desetiletích můžeme zaznamenat velmi zásadní obrat od perspektivy státní politiky k perspektivě dopadu této politiky na každodenní život židovských rodin, od důrazu na biografie významných židovských osobností, k širším tématům kulturně-sociálním (v kontextu dějin Židů v českých zemích viz např. publikace Martiny Niedhammer, Miriam Zadoff či Ines Koeltzsch). Všechny tyto nové analýzy spojuje důraz na sociální, hospodářské a kulturní kontakty a tím i provázanost historické zkušenosti Židů a jejich nežidovských sousedů. Do popředí se také dostává různorodost a rozrůzněnost židovských komunit. Výzkum zkušenosti Židů za komunistického režimu stále stojí ve stínu těchto nových přístupů v historiografii. Naprostá většina publikací o židovských komunitách v jednotlivých komunistických státech se stále zabývá především státní politikou vůči Židům, nebo se zaměřuje na klíčové komunistické funkcionáře z židovských rodin. Často je také probírán postoj Židů vůči komunismu. Takové publikace nám ale většinou o zkušenosti Židů za komunismu vypoví jen málo. Příspěvek se bude zabývat novými přístupy ke studiu dějin Židů za komunismu v posledních zhruba dvaceti letech, ve kterém dochází k obohacujícímu propojení několika vědních oborů, hlavně historie se sociologií, antropologií a dějinami literatury.