Historiografie často rozděluje československé dějiny na jednotlivé úseky – první a druhou republiku, období Protektorátu a Slovenského státu, třetí republiku a nástup komunistického režimu – a v rámci těchto úseků se autoři zamýšlejí nad politickým uspořádáním, otázkou občanství, právy menšin, pojetím národního či občanského státu. Zvláště období Protektorátu (občas ale i druhá republika) jsou chápány jako určitá cenzura, kdy místní politická reprezentace ztratila kontrolu nad děním v zemi. V příspěvku argumentuji, že právě a jen začleněním období druhé republiky a Protektorátu a Slovenského státu do příběhu proměn koncepce občanství a národního státu v první polovině 20. století je možné uchopit a pochopit řadu historických událostí, které se jinak studují odděleně, jako by spolu nesouvisely – jako např. postavení uprchlíků z nacistického Německa v meziválečném Československu, holokaust Židů a Romů, odsun Němců, vztah Čechů a Slováků, výrazný úspěch KSČ v poválečných letech, založený z velké části na protiněmecké rétorice, nebo Slánského proces.