Předkládaný příspěvek představí výzkum, který se zabývá konkrétní skupinou československých a německých výtvarných umělců (Oskar Kokoschka, Ludwig Meidner, Erich A. Bischof, Bedřich Feigl, John Heartfield, Heinz Worner atd.) v exilu ve Velké Británii během druhé světové války. Badatelské otázky se týkají především dynamicky se rozvíjející dis/kontinuity sebeidentifikace jednotlivých aktérů v určitých obdobích během války (např. internace německojazyčných uprchlíků na ostrově Man a v Kanadě; situace československých uprchlíků po atentátu na Reinharda Heydricha atp.). Dále se autorka zaměřuje na téma identity jednotlivých umělců v rámci kategorie Displaced Persons vnímané samotnými výtvarníky. U některých se vnitřní či vnější vykořenění stalo předmětem jejich umělecké tvorby, a naopak někteří výtvarníci nechali toto téma upozaděné záměrně. S tím souvisí též hodnocení jejich statusu jako DPs oficiálními britskými úřady. Obdobně je nahlíženo i na vztah britské společnosti k této skupině nově příchozích, kteří měnili obraz „staré dobré Anglie“. Pomocí metodologických inspirací historické antropologie, přístupů uplatňovaných ve výzkumu exilu a teorie identit je zkoumán dopad rozsáhlé historické změny na osobnostní a „uměleckou identitu“ výše jmenovaných výtvarníků. V této souvislosti je naznačen též jejich život před emigrací a především jejich odlišné poválečné osudy.