Humanitně vzdělaný výzkumník v rozhovoru s expertem jiného, především přírodovědného oboru podle mého názoru nikdy nezíská statut kolegy, který má rovné postavení a disponuje sdílenými normami a očekáváními, které není třeba protějšku vysvětlovat. Jaká dilemata z toho plynou, chce-li sociolog/historik zkoumat kulturu takových, zejména přírodovědných oborů? Je lepší se v takové situaci tvářit jako laik, nebo prostě expert jiné kultury vědění? (Bogner, Menz 2009). Studenti humanitních oborů si pro své diplomové práce často volí kvalitativní výzkum populací, k nimž mají ideově blízko (feminismus, environmentalismus, cykloaktivismus atd.). Mám však za to, že výzkumem skupin hodnotově/kulturně radikálně odlišných (konzervativní, nacionální hnutí apod. – v mém případě klimaskepse) se o sobě i o předmětu svého zájmu dozvíme mnohem více. V příspěvku vycházím z kvalitativního výzkumu českých klimaskeptiků, který jsem vedl v letech 2011–2014. Na základě zkušeností z výzkumu ilustruji dilemata, která interview s experty z „jiné kultury vědění“ skýtají: problémy v navazování důvěry (a její ztráty), mocenské/statusové nerovnosti, přístup do terénu i odbourávání vlastních prekoncepcí. Příspěvek má metodologický charakter, lze v něm nalézt styčné body s metodologií orální historie a studiem environmentálních dějin.