Kanonické právo, formované ve středověku Graciánovým Dekretem a pozdějšími sbírkami papežských Dekretálů a dále rozvíjené významnými kanonisty školy glosátorů, vneslo do středověkého právního života novou kvalitu. Dochází k postupnému překonávání feudální právní roztříštěnosti. Významné místo v této oblasti zaujímá civilní kanonický proces, kterému se věnuje příspěvek. Stejné právní postupy se uplatňují pouze s mírnými odchylkami před církevními soudy ve všech evropských zemích, včetně území Čech a Moravy. Nejednalo se o úplnou novinku, protože zde bylo navázáno na dávnou tradici římského práva, která nalezla v podmínkách středověké Evropy své nové uplatnění. V obecné rovině sice byl tzv. římsko-kanonický proces v odborné literatuře často zmiňován, ale jen relativně málo autorů se jím zabývalo podrobněji. Příspěvek bude směřovat nejprve k širšímu zařazení civilního kanonického procesu do struktury církevní organizace, dále představí nejdůležitější dobové materiály, kterými se civilní kanonický proces řídil a popíše jeho průběh. Závěrečné zhodnocení celé této tematiky se bude snažit ukázat falešnost ideologické interpretace dějin, podle které církev ve středověku znamená pouze křižácké výpravy, inkvizici a upalování čarodějnic a kacířů.