Od konce 60. let minulého století až do zániku státního socialismu působily na území Československa tisíce polských stavařů vyslaných polskými podniky zahraničního obchodu. Spolupráce, která začala jako experiment ve snaze snížit nepříznivé polské saldo vzájemného obchodu s ČSSR, se během několika let rozšířila do zcela bezprecedentního objemu, takže již v roce 1980 jen polská firma Budimex měla na svém kontě 100 postavených velkých průmyslových objektů v Československu. I přes stále rostoucí československý strojní export do Polska se proto bilance vzájemného obchodu obrátila ve prospěch Poláků. Specializovaným polským firmám byly svěřovány často jako stavby "na klíč" i nejnáročnější průmyslové projekty, jakými byla síť nových hnědouhelných elektráren nebo nejmodernější chemické továrny. Poláci je nejen postavili, ale také vybavili svou technologií i přesto, že v řadě dotčených sektorů mělo Československo tradičně před polským technologickým vývojem náskok (např. elektrické turbíny, cukrovarnické zařízení). Ve svém příspěvku zkoumám, co způsobilo rostoucí oblibu polských stavařů ve vedení čs. státu navzdory faktu, že tyto zakázky byly pro státní pokladnu značně nákladné. Jako jednu z příčin identifikuji "tržní" podmínky této spolupráce, které umožnily Praze klást tvrdé požadavky na výkon a kvalitu polské práce, stejně jako vymáhat sankce za jejich nesplnění. Dotčené polské firmy byly zároveň samy již značně navyklé působit v globálním kompetitivním prostředí, takže tržní principy aktivně v ČSSR prosazovaly. V příspěvku se zaměřím i na pohled dělníků. Na základě dlouhodobého orálně-historického výzkumu analyzuji, jak sami bývalí stavaři interpretují svou práci v ČSSR a jak se vůči "polské kvalitě" vymezují jejich bývalí čeští kolegové.