V roce 2021 proběhla v rámci etnologické obce vyhrocená debata o návrhu na „znovuvybudování“ tzv. výstavní vesnice, součásti Národopisné výstavy českoslovanské konané v roce 1895. Ačkoliv považují autoři příspěvku takový návrh z mnoha důvodů za až bizarní, jeho okolnosti a reakce na něj nezbytně vyvolávají celou řadu daleko širších otázek. Národopisná výstava, resp. výstavní vesnice, nepochybně rámovaná romantizujícím nacionalismem a nepřijatelnou estetizací „lidové kultury“, totiž přes úplný a rychlý zánik expozičního areálu stála v základech hned několika muzejních institucí/expozic (Národopisné oddělení HM NM, NZM, řada regionálních muzeí) a především výrazně ovlivnila a patrně dodnes ovlivňuje postavení muzeí v přírodě („skanzenů“) v ČR v laické percepci i v expertním diskurzu. Byla to přitom právě muzea v přírodě, která v našem prostředí již v 60. a 70. letech (v úzké návaznosti na Skandinávii) silně tematizovala např. environmentální otázky (Rožnov pod Radhoštěm), vydávala se na tenký led péče o tradiční architekturu odsunutých Němců (Zubrnice), nebo vznikala de facto na základě zdola vedených občanských iniciativ (Veselý Kopec). Tento svého druhu progresivismus až rebelství, moderní pojetí prezentace nebo vztahu paměťových institucí k místním komunitám však nikdy nebylo smysluplně teoreticky reflektováno mimo poměrně úzký okruh etnologů či muzeologů spjatých s muzei v přírodě samotnými. Přitom vliv skanzenů a jejich edukačních a dalších aktivit na veřejnost je v současnosti enormní, jejich návštěvnost je i řádově vyšší než „kamenných“ institucí. Je tato ignorace jen neblahým dědictvím Národopisné výstavy a jejích nových apologetů, nebo má širší souvislosti? I tímto směrem bude příspěvek zacílen.