Složením lenních slibů ve 14. století se slezská knížata stala vazaly českých králů, což postavilo tamní piastovská a později i přemyslovská knížata do nové situace. Lenní institut poskytoval slezským zeměpánům kromě povinností vůči českému panovníkovi i celou řadu garancí jejich majetků a postavení. Českému panovníkovi také připadlo právo soudit spory slezských knížat, čehož zejména Jan Lucemburský a Karel IV. aktivně využívali, aniž by přistoupili k vytvoření institucionálních nástrojů, které by panovník mohl využít. Už v druhé polovině 14. století ale můžeme pozorovat snahu přenést spory slezských knížat na plénum knížecího soudu ve Vratislavi, kterému předsedal vratislavský hejtman coby reprezentant krále. Podobný systém se v roce 1435 pokoušel ustanovit i Zikmund Lucemburský nebo v roce 1474 Matyáš Korvín – jím prosazený landfrýd obsahuje rovněž klauzuli o roli vrchního slezského hejtmana ve sporech tamních knížat. Skutečný soudní orgán ale vytvořil až Vladislav II. Jagellonský v roce 1493 ustanovením tzv. Ober-und fürsten Recht, neboli knížecího soudu. Předkládaný příspěvek se pokusí nalézt odpovědi na otázky, jaké nástroje využívali čeští panovníci při řešení sporů slezských knížat? Můžeme vůbec hovořit o nějakém ustáleném postupu při řešení sporů, nebo je každý případ specifický a daný panovník volil nástroje vyplývající ze situace? Kromě toho bude kladen důraz také na postupný vývoj institucionálního zázemí pro řešení sporů slezských knížat tak, jak jej můžeme sledovat v dochovaných pramenech.