Vznik Československé republiky a obecně meziválečná éra byla charakteristickou hledáním společenského konsenzu otřeseného válečnou zkušeností. Práce patřila k definičním kategoriím individua i kolektivů a zvláště v dělnickém prostředí představovala zdroj sebevědomí prosazovaného v konfliktním dialogu s dalšími socioprofesními skupinami. Ochota stávkovat, podporovat komunistickou stranu či uvažovat o emigraci za oceán napovídá, že mnozí z řad pracujících na nižších stupních zaměstnanecké hierarchie se i přes nové sociální zákony republiky necítili ve své práci i životě svobodně. Politikové a novináři stylizující se do jejich mluvčích popisovali tento pocit nesvobody jako důsledek nízkých mezd, vysokých cen životních potřeb, agresivní politiky zaměstnavatelů a také hrozby nezaměstnanosti, zároveň se často obraceli k popisu zahraniční praxe, kde práci dokázali osvobodit. Příspěvek formou analýzy diskurzu dobových médií s afiliací k levicovým politickým stranám nabídne inventuru způsobů referování o pracovních podmínkách a kvalitě života v USA a SSSR určených dělnickému čtenářstvu. Kritické a oslavné hlasy na praxi a smysl pracovního nasazení v zemích, které byly považovány za obrazy budoucího směřování kapitalismu a socialismu, odhalují nejen politickou agendu autorů těchto článků, ale také budování mentálních schémat o smyslu práce a svobody.