Archiváři jsou lidé akribičtí, ochotní a příjemní. Takto náš stav každoročně prezentuji svým studentům, budoucím historikům, v rámci Úvodu do studia dějepisu. Dnešní archivář totiž už dávno není tou prapodivnou bytostí v modrém plášti a s mnoha dioptriemi. Nemůže si to jednoduše dovolit. Společenské změny po roce 1989 zasáhly i archivy a jejich proměna je až neuvěřitelná. Nejen rozvojem techniky, ale především lidským přístupem. K dokumentům a původcům, archiváliím a badatelům, k oboru jako takovému i k sobě samým. Archivní boom, vyvolaný po roce 1989 maximálním otevřením archivů veřejnosti, se plynule spojil s boomem digitalizačním. Oba boomy byly sice pro archiváře náročné, ale bohatě se vyplatily. Teď zbývá už jen boom edukační, protože kdo se správně ptá, dostane většinou uspokojivou odpověď, a kdo smysluplně hledá, obvykle i najde. Takže ano, do archivu zveme hlavně dychtivé a zvídavé badatele, pro poučení, ke konzultacím a na radu. A digitální repliky archiválií, které máme v péči, nabízíme v našich informačních systémech ve stále větším počtu především těm, kteří mají odvahu a chuť bádat samostatně. Je to v zájmu všech tří stran: archiváři mají více času na získávání a zpřístupňování archiválií, badatelé studují svobodně bez ohledu na úřední hodiny archivů a archiválie odpočívají v bezpečí archivních depozitářů. Ideální stav, že? Nebo že by až příliš idylická vize?