Zatímco v 17. století byli budovateli klášterních knihoven především představení, koncem 18. století se tento přístup mění. V knihovnách, kde to současné zpracování fondů umožňuje, můžeme rekonstruovat rozptýlené knihovny, které vznikly ze sběratelské činnosti jednotlivých řeholníků (ve Strahovské knihovně např. sbírka Gottfrieda Jana Dlabače nebo Emerica Jana Petříka, v novoříšské knihovně sbírka Bernarda Jakesche). Příspěvek chce položit otázku, zda a jak tato sběratelská činnost souvisela s proměnou úlohy řeholníků, konkrétně členů premonstrátských kanonií, v období osvícenství, josefinského rušení klášterů a v následujících dekádách. Motivovala toto úsilí snadná dostupnost starší literatury, jíž byl knižní trh nasycen v důsledku rozprodeje klášterních knihoven, nebo spíše cíl dostát vzdělávacím, pastoračním, případně národně obrodným cílům? Jaké postavení a funkce zaujímali v komunitě řeholníci, kteří si pozoruhodné osobní knihovny budovali, a jak jejich odkazy ovlivňovaly knižní fond? Relevantní závěry je ale možné učinit pouze tehdy, je-li v současnosti zpracován konkrétní fond také s ohledem na provenience, je tedy nutná provázanost s moderními knihovnickými technologiemi a s podrobným a pracným přístupem k popisu knižních exemplářů. Jak mohou být nápomocny archivní prameny? Závěrem by chtěl příspěvek vyvolat diskuzi, nakolik je možné podobný výzkum podniknout mimo klášterní prostředí, např. v prostředí diecézního kléru, kde osobní knihovny podléhaly daleko častěji rozptýlení, či dokonce zkáze.