Jedním z aktuálních témat veřejného diskurzu se v čase probíhající epidemie covid-19 stala otázka prevence, její účinnosti, dodržování nařízených opatření, s tím spojené osobní svobody a také důvěra v elity, které preventivní opatření prosazují. Tento příspěvek ukáže, že některá témata vzrušených sporů kolem dnešní zdravotní politiky mají hluboké historické kořeny. Za tím účelem v první řadě shrneme, že představa o nakažlivosti chorob se objevila již ve středověku, kdy je dobře doložena z prostředí pražské univerzity. Za druhé ukážeme, jaká konkrétní opatření se z této představy vyvinula, a že se šířila také do prostředí střední Evropy. Za třetí se zastavíme u otázky rezistence proti těmto opatřením a pokusíme se shrnout, kde spočívají její kořeny. Chceme naznačit, že nedůvěra k mechanismům společenské kontroly, které s sebou prevence přinášela, měla mnoho příčin zahrnujících vedle odporu k akademickým elitám také například rasistické či genderové motivy. Zmíníme také otázku, jakou roli v tomto kontextu hrálo náboženství, abychom objasnili, že role duchovních a lékařů nemusely být vždy stereotypně dané. Závěrem předložíme k diskuzi tezi, že prosazování či odpor k protiepidemickým opatřením není ani tak otázkou vědeckého nebo nevědeckého postoje k biologické realitě epidemie, ale spíše odrazem rostoucího napětí mezi elitami a zbytkem společnosti, což může sloužit jako poučení i pro současné či budoucí tvůrce zdravotní politiky.