Starý královský palác Pražského hradu byl v době přemyslovské bezpochyby nejvýznamnější profánní stavbou v Čechách. Jeho stavební podobě byla věnována poměrně obsáhlá literatura, která vycházela především z výzkumu Karla Fialy a manželů Menclových. Mladší bádání přejímalo jejich rekonstrukční model buďto zcela beze změn, nebo jej jen mírně modifikovalo v některých detailech. Rekonstrukce K. Fialy a manželů Menclových počítala především s existencí velkého sálu, který doplňovala krbem vytápěná místnost, tradičně zvaná jako Soběslavova komnata, součástí paláce byla také kaple Všech svatých. Tuto představu zpochybnili vlastně jen Tomáš Durdík a Petr Chotěbor, kteří předpokládali, že prostor velkého sálu měl být dělen příčkami na tři menší místnosti – zcela tak eliminovali existenci velkého sálu, který byl ale prakticky základní součástí paláce panovníka. Nová zjištění o skutečném rozsahu románského paláce a o podobě sousedních budov ale mají zásadní vliv na rekonstrukci obytných a reprezentativních prostor, které sloužily panovníkovi a jeho nejbližšímu okruhu. Při revizi pozůstatků románských konstrukcí bylo poněkud překvapivě zjištěno, že románský palác byl o jednu třetinu delší a s největší pravděpodobností také o patro vyšší. Současně se také ukázala nutnost přehodnocení zástavby v prostoru nádvoří. Dále byla zjištěna existence další rozměrné budovy při severním obvodu palácového okrsku, do níž vedlo z nádvoří monumentální kamenné schodiště. Nová rekonstrukce rozsahu paláce sebou samozřejmě nese řadu otázek – kde byl velký sál, jakou dispozici mělo případné první patro paláce, k čemu sloužila rozměrná severní budova se schodištěm atd.