Na prahu raného novověku se v prostoru Itálie zformoval nový typ diplomacie, který se vyznačoval dlouhodobým a systematickým sdělováním informací. Získat důležité zprávy dříve než někdo jiný znamenalo při politickém rozhodování, obraně, efektivním řízení moderního státu a jeho zahraničních vztahů výhodu zásadního rázu. Evropský kontinent a jeho panovnické dvory proto v průběhu 16. století pokryla síť stálých diplomatických zastoupení. Dvory středoevropských Habsburků nebyly výjimkou. Nedlouho po nástupu Ferdinanda I. na český a uherský trůn byla ve Vídni zřízena papežská nunciatura, po jeho zvolení císařem sem vysílali své stálé diplomaty též mnozí světští vládci. Jen zástupci vybraných mocností se na císařském dvoře mohli pyšnit hodností ambasadora. Muži ve službách většiny italských městských států či knížecích suverénů se museli spokojit s pozicí residentů (agentů a informátorů). Přiznaná titulatura rozhodovala o diplomatově postavení v organismu císařského dvora. Úkoly ambasadorů a residentů mohly být do značné míry obdobné. Diplomaté měli zastupovat svého panovníka prostřednictvím postupně se rozvíjejícího ceremoniálu a jiných forem symbolické komunikace, ovlivňovat rozhodování císařových dvořanů, a především získávat a předávat důležité informace. Spolu se vznikem diplomatických úřadů se proto výrazně prosadil též nový fenomén v podobě vyslanecké korespondence. Ve svém referátu shrnu dosavadní znalosti o působení cizích diplomatů na císařském dvoře v době předbělohorské, upozorním na některé neprávem opomíjené soubory vyslanecké korespondence a naznačím, kterými cestami by se mohl ubírat příští výzkum.