Udělení rovných občanských práv židům vedlo v habsburské monarchii v druhé polovině 19. století k velké migraci. V mnoha městech, kde židům nebylo před rokem 1848 povoleno bydlet, vznikly nové židovské komunity, a naopak existující židovská ghetta se vysídlovala. Židovští migranti se na jednu stranu snažili překročit hranice ghetta a integrovat se do městské ekonomiky, politiky, společnosti a kultury. Na druhou stranu Židé v místě nového bydliště utvářeli nové židovské náboženské a nacionální instituce. Dokonce je možné vysledovat shluky židovského osídlení, které někdy až nápadně připomínají jakési nové židovské čtvrti. Původní stará ghetta navíc nezanikla hned po roce 1848, resp. 1860, ale naopak si často uchovala jasné kontury ještě dlouhá desetiletí. Hranice bývalých ghett se setřely teprve po první světové válce. Příspěvek se zaměří na napětí mezi úsilím o integraci na jedné straně a snahou o zachování židovské identity na straně druhé. Analýza založená na kombinaci dat ze sčítání lidu a mapových podkladů dovoluje rekonstruovat židovské migrační strategie, dynamiku mizení hranic ghetta (resp. kontinuitu tradičních ghett) nebo utváření nových shluků židovského osídlení. Analýza členstva židovských spolků ve vybraných lokalitách umožňuje rozpoznat různé skupiny uvnitř židovské minority, zejména stoupence německého liberalismu, ortodoxie nebo sionismu. To také umožňuje vysledovat u těchto skupin různě velkou tendenci k integraci a k akulturaci do městské společnosti, nebo naopak tendenci k uzavření se ve vznikajícím židovském sídelním shluku jako v novém ghettu.