Součástí teroru uplatňovaného ze strany moci v nacistických koncentračních táborech bylo stírání rozdílů mezi mužskými a ženskými vězni. Přesto vykazovaly ženské tábory určité dílčí odlišnosti. Především v nich docházelo ke specifickému zneužívání žen, jež na sebe bralo různé podoby sexualizovaného násilí. Mimo jiná internační zařízení nacistické říše byly i koncentrační tábory místem, kde se ženám prováděly nucené potraty, násilné sterilizace, pseudolékařské pokusy, kde byly nuceny přebývat izolované od svých dětí, byly verbovány „na práci“ do nevěstinců pro mužské vězně koncentračních táborů a kde docházelo k vraždění těhotných žen a novorozených dětí. Zkušenost s tímto typem násilí se zrcadlí i ve vzpomínkách bývalých československých vězeňkyň. Česká politická vězeňkyně Hana Šebetovská-Housková (1911–1995) strávila v centrálním ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku více než tři roky. Jako ošetřovatelka ve vězeňské nemocnici, tzv. revíru, byla svědkem všech výše zmíněných jevů. Se svými prožitky z doby věznění se vyrovnávala ve svém následujícím profesním i soukromém životě.