Cílem příspěvku je nastínit motivace laické veřejnosti ke sběru, sepisování či kompilaci rodinných pozůstalostí, především vzpomínek, pamětí a rodinných kronik. Výzkum vychází z digitalizované a zpřístupněné sbírky ego-dokumentů Databáze dějin všedního dne, uložené v Historickém ústavu AV ČR. Jeho pracovníci od 90. let 20. století systematicky oslovují laickou veřejnost a získávají značné množství pramenů osobní povahy. Díky rozsahu sbírky je na jejím podkladu možné vytvořit reprezentativní vzorek a analyzovat některé společné rysy předávání rodinné paměti. Ať už se jedná o vlastní aktivity samotných autorů, či výzvy ze strany potomků k sepsání vzpomínek. V příspěvku si klademe otázku, zda existují určité podvědomě vytvářené šablony vzpomínajících, které ohraničují a konceptualizují způsob jejich vzpomínání, nebo zda jsou výsledné texty čistě individualizované. Jakým způsobem pamětníci vzpomínají na vlastní předky a co v písemných záznamech akcentují? Figurují rodinní příslušníci ve vzpomínkách jako určité archetypy nebo je motivací vzpomínání čistě nostalgie? Jakou roli ve vyprávění předků hraje generační transfer a do jaké míry může subjektivní prožitek diferencovat vnímání nejen historických souvislostí, ale i aktuálních prožitků? Specifikum v této souvislosti představují adresáti rodinných vzpomínek (potomci), kteří texty nevnímají pouze jako „rodinný poklad“, ale mají zájem na jejich uchování pro širší veřejnost. Jaké jsou motivace ke zveřejnění takovýchto do značné míry intimních textů a k čemu mohou být velice osobní a konkrétní vzpomínky užitečné vědeckým pracovníkům? Jaké je využití textů osobní povahy v praxi? Mohou být události nahlížené subjektivní perspektivou prezentovány laické veřejnosti jako historické svědectví?