Příspěvek se soustředí na období gradace kůrovce v 70. letech 19. století v oblasti Šumavy. Ústřední tezí je sebepojetí role člověka jako signifikantního aktéra transformujícího krajinu, a to v kontrastu k upozaďování existence samoregulačních mechanismů přírody. Příspěvek si v této souvislosti klade za cíl nastínit, jak se vytvářel nový typ aktérství člověka vůči přírodním "kalamitám". Jaký kulturní a modernizační narativ se o šumavských událostech, jakými byla vichřice a kůrovcová gradace, v lidské společnosti prosadil a proč tomu tak bylo? Sledovaná dekáda (1868–1877) představuje období živelné aktivity v regionu, který se transformuje z hospodářských lesů s pralesovitými zbytky v čistě hospodářský les nově tvořený převážně smrkovou výsadbou s přimícháním geneticky nepůvodního semene a sazenic. Diskuzní příspěvek představí základní hypotézy, na nichž je postaven výzkum "zlaté doby broučkové" v geografické oblasti dnešního Národního parku Šumava. Nastíněny budou socioekonomické souvislosti disturbance lesa v kontextu dobového vědeckého diskurzu o lese. Metodologicky výzkum čerpá z hospodářských a sociálních dějin, které kombinuje s přírodovědnými disciplínami. Disturbance jsou touto optikou nahlíženy nikoliv coby přerušení, nýbrž jako přirozený vývoj prostoru, což otevírá nové interpretační perspektivy.