Příspěvek upozorní na téma, jež dosavadní soudoběhistorický výzkum do značné míry zanedbával. Pohled zaměřený na centrální aktéry a procesy měl tendenci přehlížet, že se již od prvních revolučních týdnů zájmy a postoje jednotlivých úrovní veřejného rozhodování střetávaly a že se tyto konflikty odrážely v rovině praktické, stranickopolitické i legislativní. V rozhodujících grémiích konkrétních měst a obcí se pozoruhodným způsobem proplétaly staré a nové elity a expertní skupiny, historické legitimity, koncepční úvahy a obchodní zájmy, ale také spor s republikovým centrem o zásadní přebudování územního uspořádání. Teprve na konci roku 1990 se konaly první svobodné volby do místních a městských zastupitelstev, od nichž se odvíjela radikální přeměna regionální a místní správy a samosprávy. Zcela zanikl systém národních výborů i několik úrovní samosprávy. A jakkoli již před tím okresní, městské či obvodní národní výbory rozhodovaly o některých otázkách s dalekosáhlými důsledky pro městské obyvatelstvo (převody majetku, transformace státních podniků zřizovaných národními výbory), tyto volby přinesly nové – a navíc rozpadem Československa neotřesené – elity, jež administrovaly privatizaci, formulovaly nové hodnoty podnikání, občanské vybavenosti či bydlení, nově definovaly veřejné zájmy. Příspěvek se pokusí shrnout autorčinu interpretaci toho, jaké důsledky tyto změny měly jak pro podobu českých a moravských měst, tak i pro identifikaci obyvatel s nimi a veřejným rozhodováním obecně.