Ideální završení výchovy mladé šlechtičny v 19. století představovalo uzavření sňatku. Cílem příspěvku je ilustrovat možnosti, které se před urozenými ženami otevíraly ve chvíli, kdy se jim nepodařilo nalézt vhodného životního partnera a zůstaly takzvaně „na ocet“. Šlechtičny zpravidla setrvávaly v rodičovské domácnosti, případně žily u svých bratrů či jiných příbuzných. Další možností byl vstup do kláštera, do dvorské služby či do některé ze šlechtických nadací. Možnosti sociálního a ekonomického zajištění svobodné aristokratky budou nastíněny na příkladu životních osudů Natálie hraběnky Huynové (1853–1940), sestry pražského arcibiskupa Pavla hraběte Huyna (1868–1946). V roce 1883 byla Natálie přijata jako dvorní dáma arcivévodkyně Marie Terezie a v této funkci působila až do roku 1910. Poté získala prebendu v ústavu šlechtičen v Praze na Hradčanech, kde později zastávala vedoucí funkci. Po rozpuštění ústavu šlechtičen se přestěhovala z Prahy ke svému strýci Vladimíru Lažanskému na zámek Chyše. Byla výtvarně i básnicky nadaná, působila jako členka četných spolků a přispívala na dobročinnost.