Válka z roku 1866 představuje v české historiografii specifické téma, příznačné množstvím prací sice faktograficky bohatých, až minuciózních, ale konceptuálně a metodologicky v lepším případě konzervativních. Je-li přítomna reflexivní rovina, omezuje se na vyzdvihnutí domnělých superlativ (koncentrace vojsk, poměr ztrát či střet militárních mechanik různé technologické úrovně), většinou však chybí kontextualizace, což tyto teze činí minimálně nepřesnými. Opomíjena je však fundamentální rovina extrémně krátké doby trvání bojových operací na relativně rozlehlé geografické ploše. Autoři příspěvku usilují na bázi ego-dokumentů vztahujících se k prusko-rakouské válce o poodhalení mezí rozporu mezi očekávaným standardem intenzity a trvání konfliktu, který si zejména zkušenější aktéři dokázali představit, a následnou realitou. V krátkém a intenzivním střetnutí z léta roku 1866 totiž zkondenzoval jeden z modernizačních procesů 19. století, kdy došlo vlivem zhuštění dopravní sítě a zavádění nových komunikačních a infrastrukturních sítí k pomyslnému „zmenšení“ a „zrychlení“ světa. Z hlediska metodologického přístupu ke dvěma sledovaným korelátům, tj. k času a prostoru, se nabízí využití jednak Ricoeurova pojetí času jako něčeho obsahujícího určitou hodnotu, jako něčeho neoddělitelného od dotyčných aktérů, kteří přítomný čas prožívají. Prostor pak není vnímán jako nezbytně ontologicky daná enviromentální entita, ale spíše jako diskurzivní konstrukt. Analýza diskurzu o takovém prostoru (popis figurací tohoto diskurzu) a rozklíčování symbolického jazyka, odhaluje metaforické jeviště, do něhož jsou všechny ostatní dílčí události, jevy a fenomény spjaté s konfliktem (a tudíž probíhající v dotyčném čase) zasazovány. Prostor tak autoři ve své analýze pramenů chápou nikoli jako pouhý rámec inscenace paměti a událostí, ale také jako produkt mnemonických procesů.