Jedním z poslání výzkumu komunistické diktatury v Československu je přispět k tomu, aby se omezování demokracie, lidských práv a dalších pilířů ústavního liberalismu, pokud možno, nemohlo opakovat a aby tyto základní hodnoty současné ústavy byly v české společnosti zakotveny pevněji než dosud. K této výzvě se nehlásí jen veřejné výzkumné instituce, aktivistické neziskové organizace, ale tak či onak hraje roli pro všechny historičky a historiky zabývající se tímto tématem. Po více než třiceti letech výzkumu a reflexe komunistické diktatury se však zdá, jako by jedna cesta končila a nová ještě nebyla nalezena. Zatímco výzkumné aktivity jdou svými různorodými cestami, často za vypjatých diskuzí, ve vztahu k širší společnosti se vytratil konsensus o tom, jak poznání k období diktatury KSČ interpretovat. Desítky let po roce 1989 se reflexe komunistické minulosti soustředila na popis zločinnosti minulého režimu s tím, že hlavní „vzdělávací cíl“ spatřovala v odstrašujícím efektu tohoto poznání. Odstrašující efekt zločinů komunistické diktatury ani kritika těch, kdo na ní měli podíl, však zjevně a z mnoha důvodů působí na stále menší část společnosti. I když se tomu mnozí snaží zabránit, je to přirozené, ostatně viditelní reprezentanti minulé diktatury zmizeli i z parlamentu. Je stále zjevnější, že do budoucna bude potřeba najít nové cesty k tomu, jak odkaz komunistické diktatury interpretovat, aby jím byla současná česká společnost oslovena a aby ji to podpořilo v rozvoji ve společnost spolehlivěji se hlásící k hodnotám ústavního liberalismu. Jaké ty cesty budou? Jaké mají být? Panel je otevřen nejen historičkám a historikům, ale je otevřen i kolegům a kolegyním z příbuzných oborů.