Zatímco lidová či populární kultura v raném novověku a v „dlouhém“ 19. století se těší dlouhodobé pozornosti historiků a historiček, kulturou širokých společenských vrstev ve druhé polovině 20. století, tedy v soudobých dějinách, se zabývali především sociologové, etnografové a kulturní geografové. Převážně se jednalo o problémy mládeže, dělnictva, vyloučených skupin a lidí na okraji. Jen výjimečně sociální a humanitní vědci uplatňovali dlouhodobější časovou perspektivu, využívali historické metody a pracovali s archivními prameny. Většina výzkumů se přitom zaměřovala na populární kulturu v západoevropských a amerických městech. Pád socialistické diktatury a postsocialistická transformace však přinesly reflexím populární kultury a kulturním studím nové podněty. Nejen tzv. normalizace v Československu, ale i sedmdesátá a osmdesátá léta v ostatních socialistických zemích bývají spojovány s rozkvětem masové populární kultury. Ta představovala jeden z pilířů legitimizace autoritativního režimu, jehož představitelé se údajně snažili občanům nabídnout nepolitickou zábavu v soukromí panelákových bytů a rekreačních objektů. Opakem pozdně socialistického bezčasí se zdá být transformace v devadesátých letech, která jako by samovolně zaplavila východoevropské společnosti západní kulturní produkcí. Prodlužující se odstup, zpřístupnění archivních pramenů, velmi rozmanité a protikladné vzpomínky na komunismus i transformaci, umožňují klást si nové historické otázky, hledat ve společnosti kontinuity i diskontinuity, které populární kultura odráží. V panelu přivítáme příspěvky nejrůznějších konceptuálních přístupů i tematického zaměření k dějinám populární kultury pozdního socialismu a postsocialismu.